From USA with love XI Mesa Verde

Dnešek byl průlomový.Koupila jsem první suvenýr. Přežila jsem drsnou bouři v horách. A nakonec mě pronásledoval krocan. Až dosud jsem si myslela, že na strom nevylezu.Ale mýlila jsem se.Na stromy lezu bravurně - jde-li mi o život!

Co je Taj Mahal, Čínská zeď, Pyramidy, proti indiánským osadám Mesa Verde, tak nějak začal svou řeč strážce Národního parku Colorado Mesa Verde. Celkem bravurně při tom parodoval bývalého amerického prezidenta George Bushe, tak si jistě dovedete představit, jak se naše skupinka chlámala smíchy, když dodal, že je to osobnost, která svým projevem nejlépe vystihuje charakter primitivního indiánského obyvatelstva sídlícího v této lokalitě před stovkami let.

U nás si děti staví z písku hrady, v Mesa Verde si původní obyvatelstvo začalo kolem roku 1200 stavět z pískovce celé osady. Co je k tomu inspirovalo, se neví. Dost možná to byl nějaký malý Indiánek, který si z jemňoučkého žlutého písku, jenž se vydroluje z pískovcového masivu, dělal bábovky, a když dospěl, stal se z něho velký architekt, který určil směr pro příští generace. (Ale to je jen moje teorie.)

Jedno je jisté, Mesa Verde je unikátní, neboť pískovcové osady jsou vsazeny do skalních dutin. Je jich dochovaných zhruba 12 v různé míře rozkladu. Některé jsou téměř v perfektním stavu. Pokud jde o velikost osad, záleželo čistě na skulině ve skále – některé měly 20 místností, jiné až 130 (ta měla kapacitu 60-90 lidí). Přístup byl možný pouze šplháním po skále či žebříku, průchod byl leckde podmíněn uzoučkým tunelem.  Malá okna sloužila namísto dveří a maličké čtvercové dutiny pro označení slunovratu. U každé osady byla kiva (i více), podzemní místnost kruhového tvaru využívána k posvátným obřadům.

O co fantastičtější je možnost jednu z těchto osad projít (8 dolarů). Náš „opičí průvodce“ nás nejprve čtvrt hodiny poučoval o rizicích a zdravotních kontraindikacích sestupu po 70 schodech a výstupu po žebříku přilepeném na skále zakončeném stezkou po řetězech, že jsem na chvilku pochybovala, zda jsem skutečně zdatná to zvládnout. Je to jako když vás lékař pošle na triviální vyšetření (jak přesvědčivě zdůrazňuje) a vy pak do ruky dostanete pěti stránkový formulář možných rizik. Taky vás z toho málem šmejkne. Nejlepší je být slepý a hluchý a používat zdravý rozum (nejlépe vlastní!)! Kde jsou ty doby, kdy stačilo říct: „Nečum dolu a drž se!“

Adrenalin z lezení nad roklí nás vybudil a my jsme se rozhodli pro parádní pěší trail Petroglyph Point Loop (cca 4 km parádním terénem, kde cílem a odměnou současně jsou obrazce na skále z doby stavby osad). Jediným úskalím bylo nebezpečí bouří, a protože se nad námi jedna s kroupami ten den přehnala, nedávali jsme moc šancí druhé. Jako kdybychom byli na horách poprvé…

A ta druhá teda byla. Není to vůbec nadsázka, že blesky svištěly nad našimi hlavami rychle jak Jágrovy střely do soupeřovy brány, stromy se kymácely v odklonu 70 stupňů od své osy, déšť rozrýval jemňoulinký písek a v dolíkách jím vymletých se tvořily malé rybníčky. Kroupy velikosti nabobtnalých hrachových zrn stloukaly modré plody tisu a červená stezka se zbarvila do modro-bíla. A ty hromy unášeny ozvěnou… Úchvatné, neboť my byli za vodou, schováni pod jedním skalním převisem, přesně jako původní domorodé obyvatelstvo.

Po absolvování naší „bouřkové trasy“ už nás nic hrozného potkat nemohlo. Pár veverek, ještěrek, stádo srnek. Dosti mě tedy překvapilo, když se na jedné stezce vedoucí divočinou, zjevil divoký přerostlý krocan. Pamatujte, do divočiny nechoďte s červenou bundou. Divoký krocan na ni reaguje stejně podrážděně, jako jeho domestifikovaný bratříček.

… že umím lézt po stromech, už víte.

 Takže po tomto dnu si flašku vína zasloužím. Ale sehnat ve státě Colorado lahvinku je těžší než sestup po 70 schodech a výstup po žebříku přilepeném ke skále. Nakonec se poštěstilo, a protože z nás sálá chuť vytáhnout špunt ještě na parkovišti, prodavačka nám láhev dává do černého pytlíku a upozorňuje na legislativu regulující prohibici. Jo, Amerika je země možností. Jednou z nich je zůstat raději nasuchu.