Spisovatelka na krku: Dítě versus kniha

Napsat knihu, je jako porodit dítě. Už o tom vím své. Současné skóre: 2 děti, 2 knihy. Je to jako se vším ostatním - nejdřív počnete myšlenku, že by bylo fajn, něco si pořídit.

Jedno jestli kluka, nebo holku, jedno jestli povídku nebo román, i když holčička, zrovna jako román by byly samozřejmě lepší. Potom to řeknete doma. V obou případech se na vás nejprve dívají nedůvěřivě, ale pak si zvyknout. Nakonec pochopí, že oni s tím zas tak moc práce mít nebudou. Takže největší kus práce je na vás. V praxi to znamená počít, odnosit, hýčkat, nezanedbat, piplat a především milovat.

Pak přijde na řadu porod. Porod a vydání se od sebe moc neliší. I když ty z nás, které na koze strávily šestatřicet hodin v ukrutných bolestech, by daly ruku do ohně, že horší chvilky v životě ženy nejsou. Jsou! Než se čtivá dvousetstránková kniha prodere na svět, v čemž jí sice nebrání malá pánev, nedostatečně silné kontrakce ani extrémně nízké hodnoty oxytocinu, musí si projít martýriem zvaným ediční plán, přísný korektor, právní formality, nekonečně dlouhé čekání … Suma sumárum, je vydání knihy bolestnější, než porod dítěte.

Když už je konečně na světě, začnete zkoumat, prohlížet, pozorovat, hledat. Má správný počet prstů, nemá červené otlaky, oheň, příliš malé oči, tchánův frňák? Ve slepé víře se staženým hrdlem i půlkami podstupujete všechna dostupná vyšetření, která potvrdí, že vaše dítko má mozek na správném místě ve správné velikosti, dvě funkční ledviny a silné plíce bez vody. Jaká je to úleva, když je vše jak má být. U knihy zrovna tak. Nejdřív zevrubně projdete obal, porovnáte barevnou škálu použitou na přebalu s dostupným vzorkem, třikrát překontrolujete, zda není překlep ve vašem jméně, a pak to přijde – vy se poprvé podíváte dovnitř, začtete se, abyste zjistili, že na straně padesát tři je překlep. Překlep jak hora! Jak vesmír. Napadá vás: když ho vidím já, musí ho vidět i ostatní. A oni ho skutečně vidí. Bije do očí! Je to frustrující. Máte chuť se jít oběsit, zrovna jako když vám pediatr sdělí, že vaše dítě má ledvinnou pánvičku o milimetr větší, než je Českou pediatrickou společností nastavená norma. Jak je to možné? Vždyť moje dítě mělo být dokonalé! Zrovna jako moje kniha. Nic jsem nezanedbala, nepropásla, tak proč má můj výtvor stigma?!

Pak si ale nasadíte brýle a zjistíte, že na straně padesát tři není překlep, je to jen šmouha od sliny zbarvené borůvkovým koláčem, která vám na list ukápla, jak jste slintali blahem nad svým výtvorem. Stejně tak se ukáže, že ledvinná pánvička větší o milimetr není tragédie, a během měsíce je vše v normě.

Vaše dítka jsou na světě pár dní, a i když se zdá, že to nejtěžší je za vámi, je to přesně naopak. Největší kus práce vás teprve čeká. Vychovat, vzdělat, naučit, aby z nich jednou bylo něco k světu, aby se ve společnosti dobře uplatnila a ve velkém světě neztratila. Jinak řečeno, dobře je prodat. 

Když se tak podívám na své dokonalé děti (mám na mysli první dvě), žasnu, jak jsou perfektní. Musím se pochválit, jako matka odvádím skvělou práci. Prodejní cena den ode dne stoupá.  Pak se podívám na své další dvě děti, též vidím, že jsou skvělé, aby ne, vložila jsem do nich ze sebe to nejlepší, ovšem jaký bude jejich prodej, je zatím ve hvězdách. Jaká jsem autorka, ukážeš až Ty, milý čtenáři!