Nejlepší nápady k nám zásadně přicházejí v nejméně vhodnou dobu. Ke mně zpravidla v noci. Bohužel pravidlo, že si svůj skvělý nápad budu pamatovat i ráno u mě neplatí.
Proto mám na nočním stolku blok a tužku. V lepším případě tři tužky. Z toho důvodu píši – rozespalá, se slepenýma očima, po tmě – po polštáři, peřině, noční košili i sobě. Ráno se nestačím divit. Jsem si jistá, že tam ten skvělý nápad byl. Když pak studuji své chaotické graffiti, sprostě načmárané na damašku, žasnu. Dozvídám se třeba jedinečný námět na scénář: „Filip potkal Evu, ale nevzali se“, nebo poznámku: „Slepice snese i dvě vejce denně – použij!!“ Když jsem se před měsícem dočetla: „Mlynář si udělal zbrojní pas“ – zřejmě námět na detektivku (možná jsem se jen upsala a chtěla vytvořit politickou glosu z hradu), rozhodla jsem se v zájmu záchrany české literární scény pro radikální změnu. Budu psát za světla a výhradně do bločku.
Od té doby nahodile mizím z ložnice (abych světlem lampičky nebudila partnera) a zavírám se v šatně, na záchodě - kde se dá. Mžourám do bílého světla halogenu a snažím se soustředit na logickou návaznost svých myšlenek. Jde mi to skvěle. Ráno se probouzím a kochám se štosem pečlivě zaznamenaných myšlenek uložených na nočním stolku. Česká literatura nezhyne!
Časem se ukázalo, že jednu trhlinu můj plán má. Ztrácejí se mi tužky… Tomu ale velmi brzy přišel na kloub můj partner: „Spisovatelko, má to nějaký hlubší význam, že ráno ze záchodu lovím propisky?“
„…má. Když skončím, vždy po sobě uklidím.“
